Má první 1D povídka, která mě i vrátila ke psaní. Psaná 7.6., den po mých patnáctinách, když byly povodně a já přijela domů ze Star Treku. Jeli jsme po železničním mostě a ta voda byla tak neskutečně blízko, že tomu člověk ani nechtěl věřit...
Voda. Byla
tak blízko, že mohl natáhnout ruku a ucítil by ji. Jenže jak se snažil
jakkoliv, nedokázal to. Neměl sílu, zanechal ji kdesi v dálce, v
minulosti, která mu najednou připadala tak vzdálená, jako kdyby se to
stalo před mnoha a mnoha lety. A přitom se neobrátil ani jeden celý den,
i když se slunce pomalu klanilo k západu a oranžové odlesky si hrály na
honěnou po rozvířených vlnkách.
Musím vydržet, říkal si sám pro sebe, ale nemělo to smysl. Ten se ztratil před několika hodinami, někde strašně daleko…
Existovalo
jediné slovo, které toto místo dokonale vystihlo: peklo. Možná tu
nehořely vysoké ohně, spíše naopak, každý tu moc dobře poznal, jak
chutná zima, jak se plazí po kůži a neopouští člověka ani na okamžik.
Dokonce se povídalo, že lidé tu trpí jinak než v kotlích s vařící vodou…
Louis
se zachvěl. I přesto, že se sem dostal teprve před několika dny, zažil
víc, než se mu kdy zdálo v té nejhorší noční můře. Netušil, proč je tu.
Čím se tak strašně provinil, že ho Bůh poslal sem? A jeho sestry… Ještě
teď mu do očí vstupovaly slzy, když si uvědomil, že je nikdy víckrát
nespatří. Odvedly je všechny, jen co se vyhrnuly z vlaku a odvedly je
jinam, než jeho. Prý to bylo jeho štěstí, alespoň pro tuto chvíli,
říkali mu. Že ony jsou už mrtvé, stejně jako ostatní, ale on má pořád má
šanci.
Ale
žádná šance nebyla a on to moc dobře věděl. Jen stálé prodlužování jeho
útrap. Hned druhého dne ho vybrali do jakéhosi komanda. O to víc to tu
nesnášel. Dělat to všechno… poprvé se pozvracel, ale nebylo mu to nic
platné. Musel. A téměř další dvě stovky ostatních, kteří s ním přijeli.
Řekli jim, že ti předchozí plánovali vzpouru. Jejich těla se ještě teď
mihotala ve větru, jako kdyby to byly pouhé loutky. Ve skutečnosti to
byla čísla. Pouhá čísla, která teď zasypával čerstvý sníh.
Slunce
již zapadalo. Jako malý miloval západy slunce, vždycky si myslel, že
zrovna v tu dobu vylézají ze svých děr víly a skřítci. Jenže teď si ho
skoro ani nevšiml, jen se ploužil spolu s ostatními dál. Stačilo tak
málo a dostal se na pokraj svých sil. Možná ho nohy i ruce poslouchaly a
stále by zvládl cokoliv nosit, ale jeho mozek vypovídal službu.
Psychika se hroutila jako domeček z karet a to pak člověku nepomohla ani
ta největší fyzická síla.
Na
okamžik vzhlédl. Stále k nebi stoupal hustý, tmavý dým, který po celém
táboře přinášel hnusný a zesládlý pach smrti. Tolik lidí… přestal je
počítat po pěti minutách, ty šíleně vyhublé mrtvoly…
Ani
si to neuvědomil a ležel na zemi. Zřejmě zakopl. Ale nevstával. Jaký to
mělo smysl? Možná zůstat ležet znamenalo jistou smrt, ale ta by si pro
něj stejně přišla. Proč to prodlužovat? Všechno na čem mu kdy záleželo,
se rozsypalo jako korálky jeho sester. Zvukem zazněl ostrý výkřik.
Rozuměl mu moc dobře - bylo až zvláštní, jak se tu člověk naučil těch
pár německý slov - ale nepohnul se. Jedna střela, jedna kulka a bude po
všem… V tom ho čísi ruka vytáhla na nohy. Nestačil se ani rozhlédnout a
už ho dotyčný strkal dál a dál, směrem k jejich bloku. Prošel to celé
jako ve snu, nevnímal své okolí, sníh, který ho studil na nohách, ani
ledový vítr. Jediné, co ho zajímalo, bylo, kdo je on. Neodvážil se
otočit, ale cítil ho. Kráčel za ním, ruku něžně přitisknutou na jeho
kříži.
Teprve
když za nimi zaklaply dřevěné dveře a každý se vydal k něčemu, co mělo
sloužit jako postele, se ho zeptal. "Proč jsi to udělal?" Otočil se až
poté, co vyřkl otázku. Spatřil chlapce, jen o něco málo staršího než byl
on sám. Zdálo se mu to, nebo nebyl až tak pohublý jako všichni ostatní?
A ty oči… něco na nich bylo zvláštní. Hluboké a černé, že by se v nich
člověk utopil.
"Nemám
rád, když přede mnou musejí někoho zbytečně střílet," pokrčil rameny
jako by se ho to vůbec netýkalo. Pak ale zvedl hlavu a natáhnul k němu
ruku. "Harry."
"Louis,"
oplatil mu. Najednou se všechno zdálo absurdní, seznamovat se tady a
teď, jako kdyby okolo nich nebylo nic jiného než smrt a tisíc dalších
podobně hrozných věcí. Ale stejně tak si uvědomoval, že v tomto bylo
něco mnohem víc. Něco uklidňujícího, co mu říkalo, že existuje i jiná
realita, než do které spadl. A že to možná není až tak beznadějné, jak
se zdá.
Ubíhal
den za dnem, okamžik za okamžikem. Ne že by se stal zázrak a vše
najednou bylo jinak, to ne. Ale něco ho drželo nad vodou, nad hladinou
zoufalství a strachu. Tedy spíše někdo. Harry. Cítil jeho přítomnost
více než jindy, jako kdyby pozoroval každý jeho krok a držel se na
blízku. Netušil, proč to dělá, ale nevadilo mu to. Najednou získal důvod
to přetrpět, důvod, proč to nevzdat. Ale taky něco, kvůli čemu ho
nevyhnutelný konec bolel o to víc.
Bylo
to jednoho večera, všichni okolo něj již spali, jenom jemu se to
nedařilo, ať se snažil sebevíc. Naslouchal větru, který si našel cestu
skrz střechu i zdi, a pozoroval zvětšující se hromádku u dveří, když
uslyšela Harryho otázku, která mu naprosto vzala dech.
"Co
kdybychom utekli?" Vytřeštil na něho oči. Myslel si, že si z něj
střílí, dělá hodně blbou srandu, ale pohled na Harryho ho přesvědčil o
tom, že to skutečně myslí vážně.
"To nejde," řekl, když se konečně vzpamatoval, "žádnému člověku se to ještě nepodařilo."
"Pak je tedy dobře, že nejsem člověk," usmál se na něho tím svým zvláštním způsobem a Louisovi zatrnulo.
"Co-"
vykoktal, ale odpovědi se nedočkal. Harry jen mávl rukou a pokrčil
rameny, jako kdyby se právě nepřiznal, že patří k jinému živočišnému
druhu.
"Půjdeš,
nebo ne?" Bylo to tak prosté. Možná nevěřil, že by to šlo, ale něco ho
přesvědčilo, i přes všechny ty nejasnosti a pochybnosti.
Přikývl.
Sníh
se pomalu snášel k zemi. Na místní poměry to byl krásný den. Mohlo
mrznout, jak chtělo, ale on to nevnímal. Stmívalo se a po dlouhé době
byla obloha čistá, bez mraku kouře a popela. Uprostřed tábora teď stál
vysoký smrk, připomínka toho, že přišel vánoční čas. Ale i když většina z
těch, co tu byla, nikdy Vánoce neslavila, teď to téměř vítali.
I
Louis se na moment zastavil a pozoroval urostlý strom, zatímco
vzpomínal, jak mu kdysi jeho přátelé vysvětlovali, o čem tento svátek je
a divili se, jak on sám může místo něho slavit Chanuku. Leknutím málem
naskočil, když mu na rameno dopadla ruka. Poplašeně se otočil, ale
setkal se pouze s Harryho očima.
"Buď
potichu a pojď," zatáhl ho za ruku a Louis šel, i když netušil kam.
Vedl ho skrz uličky tábora, okolo jednotlivých bloků. Louis nechápal,
jak je možné, že nikoho po celou cestu nepotkali, ale neodvážil se
zeptat. Vše mu najednou připadalo strašidelné, měl co dělat, aby se
neleknul hloupého stínu.
Harry
se zastavil za rohem budovy. Louis netušil, kolik toho ušli, ta
vzdálenost mu připadala nekonečná. Teprve teď se k němu Harry obrátil.
"Skoč
mi na záda," řekl mu a přikrčil se. Louis se tam nějakým způsobem
dostal, rukama pevně sevřenýma okolo Harryho krku. "Drž se." Bylo to
poslední, co od něho slyšel. A pak letěl.
Neodvažoval
se zavřít oči, i když se svět pod ním proměnil v táhlé pásy barev.
Slyšel za sebou křik a štěkot psů, ale vše se rychle vzdalovalo.
Prostředí okolo něj se měnilo, z pochmurné šedi na světle bílou barvu
sněhu, který ležel na lukách a polích. Vše se okolo něj změnilo v jednu
barevnou šmouhu.
Nedokázal
odhadnout, jak byli daleko, když vběhli do lesa. Harry jen zrychloval,
jenže pak se to stalo. Louis si v první chvíli myslel, že Harry jen
zakopl, a proto on sám letí vzduchem. Přistál několik metrů od něj.
Vstal na nohy, ale z pohledu, který se mu naskytl, mu zamrazilo.
Harry
ležel na zemi a lapal po dechu jako ryba na suchu. Oči náhle získaly
barvu rubínů a leskly se do noci. Když ale k němu konečně Louis dorazil,
tak rychle jak jen to na vratkých nohách šlo, spatřil ještě něco,
mnohem horšího než vše ostatní. Z hrudi trčel kus dřeva, možná dub či
něco podobného. Natáhl k němu ruku, že ho vytáhne, ale Harry ho
zastavil.
"Ne,"
zasýpal a Louisovi ten hlas náhle připadal úplně cizí, jako z jiného
světa. "Běž, běž." Zopakoval to ještě několikrát, zatímco jeho tělo se
otřásalo ve smrtelných křečích. Teprve po chvíli ho Louis konečně
poslechl, i když si vůbec nebyl jistý, proč to udělal, co ho od něho
odehnalo. Věděl v ten moment jediné - že musí běžet dál, dál studenou
nocí. Nezastavoval se. Až po několika hodinách běhu upadl na kamenitém
břehu řeky, jen pár centimetrů od studené vody…
Znovu
se pokusil přiblížit se k ní, zašplouchat prsty v ní a ucítit její
chladivou chuť na jazyku. Ale stejně netušil proč. Natáhl se znovu,
naposled. A proud ho sebral a unášel někam dál, vstříc jeho staré známé v
černém plášti…
Poznámka:
Někdo z vás to jistě poznal - celá povídka se odehrávala v
koncentračním táboře za druhé světové války. Zde je více možností, ale
já při psaní myslela na Osvětim. Ostatně jsem také vycházela z jisté
pravdivé události, která se právě v Osvětimi stala. 200 členů
Sonderkommanda totiž plánovala vzpouru a následný útěk. Nu, zrádci se
najdou všude, tudíž jim na to přišli. Všechny popravili a na jejich
místa museli nastoupit ty, kteří právě přijeli…
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))