neděle 8. prosince 2013

This is war - 3. kapitola

Jedno jediné zavolání. Mé vůbec první 15+.

Znamení pálilo a až moc jí připomínalo, kdo vlastně je. Nebála se toho setkání. S Pánem se viděla po jeho návratu již jednou, na hřbitově, kde ho Červíček přivedl zpátky do světa živých. Jenže nikdy nevěděla, co se stane a už toho zažila tolik, že to mohlo být cokoliv, kvůli čemu ji volá. Ale i to ji trochu znervózňovalo. Od dění na hřbitově již nějaká doba uplynula a ona nevěřila, že by si ji nezavolal samotnou před větším setkáním. Jestli tam bude sama… dřív se nějaká její část radovala. I teď se radovala, byť méně. Nedokázala se podřídit, neuměla to a vadilo jí to. Ale ani Pán zla rozhodně nepatřil mezi submisivní typy.

Přehodila si přes hábit černý plášť a nasadila si masku. Sevřela hůlku pevně v ruce, a pak se přemístila. Nemusela vědět kam - znamení ji tam přeneslo. A tak se ocitla ve tmě. Myslela si, že jí někdo zakryl oči, ale ne, byla to čistá tma. A to nevypadalo vůbec dobře.

"Můj pane?" zeptala se do prázdna. Netušila, zda tu vůbec je a co to má znamenat. Srdce jí hlasitě tlouklo. Ale odpovědi se nedočkala. Poslouchala, ale nikdo jí neodpověděl.

Vykřikla, když se jí nějaká ruka dotkla na boku. Snažila se ucuknout, ale to ji už držela i druhá ruka. Poznala je. Dlouhé kostnaté prsty a nikdo jiný ji zavolat nemohl. Zklidnila se, i když její srdce jí stále tlouklo jako splašené. Stála tam klidně, zatímco ji hladil po bocích a sjížděl ještě níž, na její stehna a nepatrně jí nohy roztáhl do stran. Nepohnula se, když ucítila jeho dech u svého ucha a on potichu zasyčel: "Šikovná.", zatímco jí začal rozepínat plášť a stáhl jí masku.

Svlékal ji, ale skoro se ji nedotýkal. Hodil plášť na zem, a pak pokračoval s hábitem, který ho brzo následoval. Chlad ji zastudil, naskočila jí husí kůže, ale stále stála. Zbavil ji i toho zbytku, co ještě měla na sobě. Spodního prádla a bot. Vzdálil se a nechal ji tam samotnou, stála sama nahá ve tmě. Pod nohami ucítila hrubý kámen. Bála se. Na moment se začala bát. Nikdy nevěděla, co od Pána čekat a tohle ji děsilo.

Tentokrát uslyšela jeho příchod. Zastavil se - a tma se z části rozplynula, jak zapálil několik svící. Světlo jí na moment nepříjemně zabodalo do očí. Ale neodvažovala se pohnout, ani se podívat jinam, než aktuálně mohla, takže jí většina místnosti zůstávala záhadou. Přešel k ní, slyšela jeho kroky. A začal okolo ní obcházet v pravidelném kruhu. Prohlížel si ji, ale ona jakoby pro dnešek svůj vzpurnost zapomněla doma… a jen stála. Na rozdíl od ní byl Pán stále oblečený a nezdálo se, že by to chtěl měnit. Obešel několik koleček a přitom ji stále pozoroval. Jako kdyby byla maso na trhu.

"Na postel," řekl tak tiše, že to málem přeslechla. Netušila, kde ta postel je. Ale Pán přerušil kruh a zamířil k ní, a tak se jen držela několik kroků za ním, v uctivé vzdálenosti a přitom ne moc daleko.

Byla z tmavého dřeva s povlečením, které v šeru vypadalo jako černé. Měla nebesa a v každém rohu stál ozdobně vyřezávaný sloupek. Nemohla si nepovšimnout, že na každém je přivázán provaz. Sevřelo se jí hrdlo, ale šla dál. Šla dál, i když se Pán zastavil. I po těch letech si to všechno moc dobře pamatovala a věděla, že vzdorovat a neuposlechnout patří k největším možným pitomostem.

Vlezla na postel a natáhla se na hebkou deku. Stále jí byla zima, ale příjemná látka to alespoň trochu mírnila. Netušila, jak má být, jak ji chce. Ale nemusela se ptát.

Přistoupil ke sloupku a vzal do ruky provaz. Přitáhl si její nohu a beze slova jí ho okolo ní omotal a pevně utáhl. Pak přešel vedle a udělal totéž u její druhé nohy, takže ve výsledku je měla roztažené jako nějaká děvka.

Totéž udělal s jejíma rukama, takže tam před ním ležela nahá a spoutaná bez možnosti se pohnout. Ani toho moc neviděla, svíce vytvořily pouhé šero a zde, pod nebesy, bylo světla ještě méně.

Pán zla zas odešel a zanechal ji tam samotnou. Bála se, protože ani po těch letech nezapomněl jaká je. Jinak by ji nepřivázal. Lucius Malfoy to kdysi vyjádřil přesně: "Jestli chceš Potterovou šoustat, radši si ji přivaž." Ale teď nemohla dělat nic. Jen čekat.

Vrátil se po chvíli, která jí připadala jako hodina. A měl sebou světlo. Když spatřila vysokou svíčku, pochopila. Ale stačilo párkrát bezmocně zaškubat provazy, aby si uvědomila, že z tohohle se nedostane. Posadil se vedle ní na postel, hrubá látka jeho hábitu se jí otřela o nohu. Odložil svíčku na stolek a jí svitla naděje, malá, ale že by možná?

Začal ji hladit. Po břiše, prsou, stehnech i mezi nimi. Jeho prsty byly všude. A její tělo na to začínalo reagovat, až se sama proklínala. Byla spoutaná, bezmocná… ale tělu se to stejně líbilo a nedokázala potlačit tiché slastné zavrčení, když se třel o to místo dole. Povšiml si toho a jeho rty se zformovaly do posměšného úšklebku. Vrátil tam zpátky prst a dráždil ji, zatímco druhá ruka se věnovala jejím prsou. A její tělo reagovala ještě víc, vzdychala, i když nechtěla, a vlhla. Trvalo mu to jen chvíli, než se její tělo napjalo jako luk, jak to jen v provazech šlo.

Stáhl se a ještě než zvládla orgasmus vůbec vydýchat, na břiše jí přistála první kapka horkého vosku. Snažila se uškubnout, ale marně a dolů stékaly další a další kapky. Pálily a jako by se každým dalším okamžikem bolest stupňovala. Pokračoval dál. Kapka za kapkou dopadaly na její kůži. Ale nepřestával. S šíleným obličejem ji pozoroval, jak se snaží vykroutit ale marně. Nikdy neměla ráda oheň a horko. Pozoroval, jak obrátila oči vzhůru a chytla se provazů, zatímco jeho ruka putovala níž a níž, přes jemné chloupky až nad místo mezi její nohy.

Když první kapka konečně našla místo mezi jejíma nohama, vykřikla. Jenže nebyla poslední a padaly jednu za druhou. Pozoroval ji s fanatickým výrazem, těšil se z její bolesti a bezmoci. Ale na konec i on přestal a odložil svíčku.

Byla celá pokrytá voskem a on ho začínal sloupávat. Bezcitně, jak se mu zachtělo, ho sundával z její pokožky. Dělal to pečlivě, nevynechal jedinou kapičku. Několikrát projel prstem prostor mezi jejíma nohama a ona se proklínala za to, že jejímu tělu se to líbí.

Začal se svlékat, shodil ze sebe hábit i vše, co měl pod ním. Zvykla si na to, že jeho nahé tělo nikdy nebude přitažlivé. Přesto se musela podivit nad jeho kostnatostí, nikdy by nevěřila, že tak hubený člověk může žít. Co ale rozhodně nebylo malé, byl jeho penis. V životě jich viděla hodně, ale žádný nebyl jako jeho. Vypínal se do prostoru, ale ani to netrvalo dlouho. Nalehl na ni, a pak do ní vnikl.

Zabolelo to, ale jen trochu, mnohem méně, než když si ji vzal prvně. Začal se v ní pohybovat, rychle a tvrdě, jako kdyby ona tam ani nebyla. Ale zvykla se, staré zvyky se v ní probudily. Sama mu začala vycházet vstříc, aby to co nejdříve ukončila. Jenže Pán zla nebyl žádný puberťák a jí to připadalo, že trvá snad celou věčnost, než se do ní udělal.

Slezl z ní, aniž by jí věnoval jediný pohled. Mávnutím ruky uvolnil její provazy. Ale pak odešel a ona tam zůstala sama. Sama v šeré místnosti, celá rozlámaná a s bolavým tělem. Až moc jí to připomínalo staré časy. Bylo to naprosto stejné a jakoby se ji náhle zmocnilo děsivé déjà vu. Ale i války bývají stejné. A tohle válka byla.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))