Plameny

Hra o trůny a Arya Stark. Pozor, obsahuje spoilery! 

Plameny šlehaly vysoko k obloze, když k nim přistupovala. Plazily se po šedém kameni a stravovaly tolik cenné dřevo. Šla pomalu, opatrně, jakoby se nějaká její část stále bála. Ale ne, nebála se. Stále postupovala s hlavou vzpřímenou, nahá, tak jak ji bohové stvořili. Čím blíže byla, tím více ji opouštěl chlad a pociťovala teplo ohně. Kousla se do rtu, když byla na vzdálenost jednoho kroku od nejbližšího plamenu. Hřál teď až moc, bylo jí horko a začala se bát, že tohle skutečně nezvládne. Nebyla drak, nebyla Targaryen a ten oheň… ne, nesměla váhat. Vstoupila do ohně.

Obklopil ji silný žár, který neutichal, ale její pokožce se vyhnul. Stála tam, obklopená plameny, které okolo ní vystřelovaly do výše. Teď bylo pozdě měnit rozhodnutí. Netušila, co přesně se od ní čeká, a tak tam jen stále a pozorovala oheň okolo sebe. Připadala si v něm malá, až moc malá dívenka, která by tu ani neměla být. Připadala si jako kapka v moři, ztracená kapka, kterou všechny ostatní zahubí.

A pak se objevil. Spatřila ho před sebou, vedle sebe, za sebou… byl všude. Vypadal jako mladý muž, jen jeho oči byly unavené a vyzařovaly dojmem, že toho viděly více, než by měly. Dívala se mu do tváře, netušila, co by měla dělat. Zhluboka dýchala, po kůži jí z toho horka stékal pot a vlasy se jí lepily na čelo.

"Jsi připravena přísahat," pověděl a znělo to, jakoby mluvilo dohromady tisíce hlasů. Netušila, zda má odpovídat, ale než stačilo cokoliv říci, pokračoval. "Jsi připravena přísahat mi věrnost a oddanost. Budeš mi sloužit tak dlouho, jak po tobě budu chtít, do tvé smrti a ještě déle. Odevzdáš mi všechno a nebudeš mít nic." Než stačila odpovědět, tvář zmizela. Místo toho vystřelily dva dlouhé plameny a ovinuly se kolem jejích rukou. Roztáhly je do stran. Nestačila ani vykřiknout. Oheň pálil neskutečně, když se ji dotkl. Pálil a cítila, jak stravuje tenkou kůži na zápěstích. Jenže dílo nebylo u konce, tohle byl pouhý začátek. Vystřelily další dva plameny a omotaly se jí kolem nohou. Chtěla brečet, ale nemohla - když vypustila slzu, hned si ji jeden z plamenů sebral. Byla roztažená do X, vydaná na pospas plamenům Mnohotvářného boha. Popálené končetiny neskutečně pálily, ale ona s tím nic dělat nemohla.

A pak vyrazil další plamen, tentokrát zespoda, a tak ho pocítila teprve, až se ji dotkl. Vnikl do ní a ona vykřikla, ale i to si plameny vzaly. Pronikaly dál a dál, hlouběji a narůstaly. Stravovaly ji, pálily jí vnitřnosti a sžíraly vše, co by ji normálně drželo při životě. Ale ona žila stále, prohýbala se bolestí a přicházela o své tělo. Vystřeloval plamen za plamenem, oblizoval její pokožku a zanechával za sebou pouhé spáleniště a bolest. Myslela si, že to horší už být nemůže. Ale pak ho uviděla.

Tentokrát to nebyla žádná tvář v plamenech, ale muž, z masa a kostí. Stál několik kroků před ní, plameny ho oblizovaly, ale neublížily mu. Netušila jak, ale před očima se jí měnil, z chlapce na starce, ze stařeny na děvčátko. Měl všechny podoby, které si lze představit a přitom žádnou.

Přistoupil k ní, na rtech mu pohrával úsměv, jakoby mu činilo potěšení ji vidět nahou, ohořenou a vydanou napospas. Přejel jí prstem po ruce a z míst, kde se ji dotkl, vystřelily vzhůru další plameny. Šahal ji po rukách, po nohách, tam kam jeho plameny ještě nezavítaly a způsoboval jí bolest horší, než si kdy dokázala představit. Chytil ji za boky a ona by brečela, kdyby mohla. Přejížděl jí po malých prsech, lehce, jakoby jí vůbec nechtěl ublížit. Pak jí je stiskl a ona němě vykřikla. A znovu a znovu, když si bral její oči, ústa a nos. Když si ji bral celou, když ji plameny stravovaly. Když se rozpadala, když od ní odcházelo vše, co jí dělalo tím, kým kdysi mohla být. Když se její pokožka proměňovala v popel, který odlétal vzhůru. Když jí plameny pronikly až k mozku, šimraly ji a pálily její vzpomínku. Na rodinu, přátele, domov. Pak se otřely o nějaké místo a ona místo bolesti pocítila vzrušení, něco překročilo tu tenkou hranici a ona se propnula jako luk.

Odevzdala se mu celá a teprve, když se její dech zpomalil, pozvedl jí bradu, aby se mu dívala přímo do očí. Už nevnímala horkost, bolest ani cokoliv jiného. Přestala přemýšlet a cítit.

"Kdo jsi?" zeptal se. Ta otázka byla tak jednoduchá, slyšela ji tolikrát předtím… ale vždy předtím lhala a teď lhát nemohla, ať se to naučila, jak nejlépe to zvládla. A ona nebyla Nikdo, i přes to vše jedna její část stále žila a tu plameny strávit nedokázaly.

"Jsem Arya. Arya z rodu Starků," odpověděla. Bohovy oči se zaleskly zlostí. Pustil ji, spadla na zem do písku. Když se podívala na své ruce, vůbec nebyly ohořelé, nic z jejího těla se nezměnilo. Na okamžik byla šťastná. Jenže pak plameny zaútočily znovu, uzavřely se nad ní. Ale tentokrát to bylo skutečné. Hořela a obracela se v prach. Umírala v plamenech stejně jako její děd. Umírala a nikdo o tom nevěděl.