Kruvalská princezna - 21. kapitola

Jedno další překvapení. Také byste chtěli takového tatínka? 

Šokovaně se dívala na ten kus pergamenu, co jí přinesla sova. Na okamžik zapomněla, že sedí ve Velké síni, protože jediné, co zvládla, bylo si číst ty řádky. Pořád dokola a přitom přemýšlet, co se ksakru stalo.

"Is?" Viktor jí zamával před očima a ona zmateně vzhlédla. "Stalo se něco?" zeptal se, když nereagovala.

"No… stalo." Znovu upřela zrak na ta slova, jako kdyby se chtěla ujistit, zda to tak skutečně je. "Otec navrhl, že bychom mohli společně slavit Vánoce," vyklopila konečně. I když se jí neulevilo, takhle to znělo ještě hůř.

"A?" Její přítel se na ni nechápavě zadíval. Jistě to v sobě mělo něco více, ale on to nebyl sto pochopit. Alespoň s těmi informacemi, které měl.

"Naposledy se mnou strávil Vánoce ve druhém ročníku a věř mi, moc rád nebyl. Od třeťáku mu bylo jedno, že zůstávám v Kruvalu. A teď se mě ptá, zda bych je s ním neslavila. On si asi našel ženskou, nebo já už nevím," nechápavě zakroutila hlavou.

"A vadí ti to? Vždyť to bude přece zábava." Snažil se znít optimisticky, ale moc tu nešlo. Teď se usmála ona.

"Zapomněla jsem ti říct jednu věc - pozval tě taky." Když pohlédla na jeho šokovaný výraz, musela se rozesmát.

"To nemyslíš vážně."

"Myslím," odvětila s naprostým klidem. "Dokonce píše, že bychom mohli u něj po plesu přepsat. A nevím, jak ty, ale trmácet se v noci na loď se mi dvakrát nechce." Viktor teď vypadal, jako kdyby se naprosto zbláznila. Nebo jí přeskočilo. Možná obojí najednou. Nestačil nic říci, protože ke stolu přistoupil jeden značně zmatený student Nebelvíru. Obloukem obešel zmijozelské, kteří na něj vrhali nenávistné pohledy, a zamířil si to přímo ke své sestře.

"Isabello?" vyrušil je nenápadně z diskuze. Usmála se na něj, i když jaksi netušila, co potřebuje. Ale jako starší sestra tu byla od toho, a tak trpělivě čekala.

"Ahoj, Harry."

"Já jenom… Došla mi sova od tvého otce," vyklopil trochu roztřeseně. Nevěděla, co na to říci, ale Viktor ji stejně předběhl.

"Taky pozvaný na Vánoce?" Harry nejistě přikývl, i když nebylo zřejmé, zda to bylo tou pouhou skutečností či tím, že ho právě sám oslovil jeden z nejlepších světových hráčů famfrpálu.

"No, tak to nevím, jak vy, ale osobně bych řekl, že tohle budou hodně zajímavé Vánoce," pousmál se Viktor na oba sourozence. Kteří se stále nějak nevzpamatovali, že je budou slavit spolu. A že to zařídil právě Severus Snape. Něco se stalo. Něco hodně divného.

O něco později již jedna studentka Kruvalu a zároveň šampionka právě probíhajícího turnaje klepala na dveře kabinetu jistého profesora lektvarů zdejší školy. V normální situaci by to vypadalo jistě podivně, ale vzhledem k tomu, že se během těch několika měsíců již mezi všemi obyvateli hradu, jak tradičními i cizími, rozšířilo, že se skutečně nejedná jen o shodu jmen. Přesto několik zmijozelských studentů vytřeštilo oči, když na ně, pravděpodobně trochu naštvaně, zaklepala.

"Je odemčeno!" ozvalo se trochu nezvykle. Zarazila se. Většinou její otec nechával všechny čekat, případně dveře otevíral pomocí hůlky. Opatrně vešla a bez toho, aby se podívala pořádně po místnosti, za sebou zavřela. Což byla chyba. Nedaleko krbu, který už nebyl zavalen knihami jako jindy, stál smrk, krásně vzrostlý, třebaže zelené jehličí se ztratilo pod nánosem stříbrné barvy. A stejně barevných řetězů, které na stromek její otec trochu nešikovně umisťoval. Samozřejmě to nebylo to nejhorší - na římse visely čtyři punčochy, jak tomu bývá u mudlů, veškeré knihy byly odklizeny do skříní a odněkud hrály velmi, ale skutečně velmi podivné písně.

"Tati, co to má u Merlinových kalhot znamenat?" zaklela hlasitě, když to všechno přelétla pohledem. Ten nezaujatě vzhlédl od rozdělané práce a nechápavě na ni pohlédl.

"Neklej mi tady laskavě a pojď mi pomoct." Na to vytáhl z jakési tašky stříbrnou hvězdu ozdobenou zelenými třpytkami a pohlédl na vrchol stromku. "Hm, co myslíš, když tě vyzvednu, dáš ji tam?" otočil se na ni a ona měla sto chutí bouchnout hlavou o stůl. Nebo o cokoliv jiného. Tohle fakt nebylo normální.

"Co použít kouzlo?" navrhla, když provedla několik příkladných těhotenských nádechů a výdechů. Její otec se na ni podíval, pak pokrčil rameny, jako kdyby to bylo fuk, ale nakonec se chopil hůlky a ozdobu tam jednoduše odlevitoval.

"Tati, co se děje?" zeptala se ho po chvíli, kdy stál a díval se po místnosti, kam by jen tak mohl zanést ještě víc vánoční atmosféry. Neodpovídal, snad ji ani neslyšel, a tak jeho pohled následovala, jako kdyby se snažila najít cokoliv - či kohokoliv - co za to všechno může. Zrak jí utkvěl na podivném časopise, který ležel rozložený na nízkém stolku. Vzala ho do ruky a skutečně - byl otevřený na straně, který vévodil kýčovitý nápis: Jak udělat Vánoce snů. Znechuceně si prohlédla celou dvojstranu plnou hvězdiček, andílků, cukroví a jakéhosi obtloustého dědy, co mudlům nahrazoval Fleuntýnku.

"A od kdy čteš toto?" obrátila se na něj. Tentokrát její otázku zaregistroval.

"Půjčila mi to Sibylla. A vypadalo to dobře…" Dál se nedostal.

"Sibylla? Jako ta Trelewneyová?" vyvalila na něj oči. "Čekala jsem, že sis někoho našel, ale zrovna ji?" Několika kroky překonala vzdálenost mezi ní a křeslem a ztěžka do něj usedla. Trelewneyová. Potrhlá profesorka, co většinu času kouká do koulí, křišťálových samozřejmě, či čajových šálků, nosí snad tunu šátku a pokud promluví, jedná se o nesouvislý projev. Z dob, kdy ji občas hlídala, měla doteď občasné noční můry.

"Počkat, počkat…," zarazil ji. "Já si někoho nenašel, co sis myslela?" podíval se na ni nechápavě.

"Že sis někoho našel… a kvůli tomu je to tady takové… ech…" Marně hledala ta vhodná slova.

"Nelíbí se ti to?" opatrně k ní přešel, snad trochu zklamaný, třeba se jí to nezdálo. Zklamání patřilo k emocím, které její otec nedával najevo. I když mu také nikdy viditelně nehrabalo.

"To ne, ale je to nezvyk," přiznala. "Rozhodně lepší než na těch fotkách, je to v jedné barvě," pousmála se povzbudivě na něj. Skutečně to nebylo nejhorší, když se na to člověk podíval s odstupem a přešel počáteční šok. Musela přiznat, že to od něj bylo milé, navodit jim tady vánoční atmosféru.

"Snažil jsem se. Pročpak jsi vlastně přišla?" zeptal se a usedl naproti ní do druhého křesla.

"Jen tak. Trochu mě zajímalo, zda to myslíš vážně, ale jak vidím, tak ano."

"Proč bych to neměl myslet vážně?"

"Protože, pokud si dobře vzpomínám, ti vůbec nevadilo, když jsem se od třetího ročníku nevracela na Vánoce domů. A navíc jsi pozval i Harryho," podotkla.

"To je snad špatně?" nechápavě se na ní zadíval. Povzdechla se.

"Ne, to vůbec ne, ale… Měla jsem dojem, že ho zrovna dvakrát nemusíš."

"Lidé se mění. To už bys ty mohla vědět," poznamenal zas tím svým sarkasmem. Skoro se tomu zasmála, protože jak se zdálo, vše bylo zase v normálu. Alespoň trochu.

"Tak dobře. Nebudu se ptát a jenom se radovat, dobře?" řekla se smíchem, který se tak nějak sám dral ven. Její otec nad tím jen zavrtěl hlavou.

"Dáš si čaj? Mám ovocný, vánoční," podotkl jen tam mimochodem. Vyvalila na něj oči.

"Tati, že mi nechceš říci, že jsi vařil?"

"Pekl, Isabell, pekl," odpověděl jí se smíchem, a aniž by čekal na její odpověď, sám pro něj zašel.

Nakonec musela uznat, že se mu skutečně - nějakým záhadným způsobem - povedl. A tak u něj seděla až do večera, postupně ho upíjela a několikrát si dolila. Už dlouho jí nebylo tak dobře. Jako kdyby Vánoce zahubily všechny její starosti. A přiměly všechny, aby jim hrabalo, byli ztřeštění a pronášeli podivné poznámky. Jen se bavili, zahodili někam obvyklou vážnost, nemysleli na nic, co je normálně provázelo životem. A Isabella nemyslela na nic, co mělo nastat. Na ples, na druhý úkol. Jen si povídali, o pitomostech i o naprosto normálních věcech. Drbali ty, které znali oba. Smáli se starým fotografiím. Když nastal čas večeře, její otec pro ni poslal skřítky, a tak ji snědli spolu, každý ve svém křesle a pozorovali oheň v krbu, zatímco vzpomínali na staré časy. Jako kdyby ten den zmizela jakási pomyslná bariéra a vše bylo fajn. Více než fajn.

Odešla až pozdě, kdy už na pozemky dávno padla tma. Její otec jí nabídl, ať zůstane, ale věděla, že Viktor na ni čeká, jistě nepředpokládal, že tam zůstane několik hodin. Nějakým zázrakem se bez nehody dostala na loď i sešla do setmělého podpalubí. Tu a tam svítila speciálně ošetřená pochodeň, která vrhala stíny okolo sebe, ale i tak v některých chvílích tápala a raději se chytla nejbližšího předmětu.

Ale nakonec to zvládla a opatrně vešla do Viktorovy kajuty. Po špičkách přešla až k posteli, vysvlékla se z nejnutnějšího, a pak k němu zalezla. Něco zabručel a zavrněl se, ale jen se k němu přitiskla a potichu popřála dobrou noc. Neprobudil se a i ona za okamžik usnula.