neděle 8. prosince 2013

Den D

6. června, Normandie. Den D, na který se tak dlouho čekalo. A jeden chlapec uprostřed toho všeho. Není sám, ale i tak je jeho příběh svým způsobem jedinečný, nemyslíte? 

Den byl temný, jako by ho stvořil ďábel sám. Člun se pohupoval na vlnách, na neklidném a černém moři směrem k pobřeží, které se matně rýsovalo v dálce, zahaleno mlhou a těžkými tmavými mraky. Cesta do pekla. Niallovi se sevřelo srdce. Za poslední roky toho viděl dost. Letouny s kříži na křídlech přinášející jen zkázu, bomby padající z nebe a ohně stravující vše, co je člověku milé. Ale tohle bylo jiné. Děsivější. Připadalo mu, že vše je proti nim, navzdory tomu, co všichni říkali. Bůh s nimi není. Ale byl. Proč by se jinak moře bouřilo? Proč měl pocit, že mu nebe spadne na hlavu a pohřbí ho tady, v rozbouřených vlnách? Proč měl pocit, že se jen vydává vstříc zkáze, vstříc peklu?

Protože to je správné, šeptal mu jakýsi hlas. Správné, skutečně? Za poslední roky viděl tolik věcí, ale pochyboval, že byť jen polovina z nich byla správná. Existovala vůbec něco, co správné skutečně bylo? Jako kdyby válčení a zabíjení takové vůbec mohlo být… Věděl, že je nemožné něco měnit. Už se nacházel na palubě. Pozoroval vlny okolo a přibližující pobřeží. Někdo se naklonil a přes okraj člunu vyprázdnil svůj žaludek. Mořská nemoc všechny už dlouho sužovala. Byli na moři dlouho, moc dlouho.

Viděl, jak se přibližující pevnina rýsuje čím dál zřetelněji. Už jen chvíle. Naposledy sáhl do kapsy a vytáhl umuchlanou fotografii. Mohla být stará několik let, ale byli na ní všichni. On, matka, otec a Greg. Greg… ne, jeho rodiče přišli už o dvě děti, nedovolí, aby přišli i o něj. Přežije. Může to vypadat jako peklo, ale peklo hoří. Tady byla jen mlha. Chladná a bílá, které se zvedala a rozplývala. Zastrčil fotku zpátky do kapsy. Země se blížila neskutečnou rychlostí, člun se kolébal na vlnách. Slyšel rozkazy. Poslechl je. Všechno se změnilo. Teď už se nebál, nesměl, neboť strach je nebezpečnější než cokoliv, co mají ti na druhé straně. Teď se stal vojákem, poslouchající, nepřemýšlející nad tím, co by mohlo být. Žil pro okamžik, žil pro bitvu. A ta byla tam. Na chladné zemi pod těžkou oblohou.

Posledních pár metrů. Člun zastavil, přední část s rachotem spadla. Začali se hrnout věn, tlačení těmi, co stáli za nimi. Skákali do ledové vody, ale v ten moment nevnímali, jak je teplá či studená. Brodili se na mělčinu, zbraně v rukou a těžké batohy na zádech. Ale nepřítele tu nebyl. Kdesi v dálce, nahoře, bylo vidět bunkr, ale nic se nestalo. Žádná střela, jen klid. Jenže to tak nemělo být. Uvědomil si to vteřinu před tím, než se ozval výstřel. Netušil, zda našel cíl, ale dali se do běhu.

Písek pod ním a voda za ním, černé mraky nad hlavou. Temný a zlověstný den, ale stále věřil, že tenhle přece nebude jeho poslední… nesmí. Výstřely kulometu splynuly v pouhou clonu, zvuk, který není třeba vnímat. A pak se svět zpomalil. Věděl to vteřinu před tím, než ho kulka našla, než proklouzla přes oblečení do jeho těla. Zhroutil se na zem na chladný písek. Cítil, jak krvácí, jak tmavá krev smáčí zem pod ním. Pokusil se vstát, ale síla ho opouštěla, pomalu se vytrácela. Ne, tohle se nemělo stát… Ale stalo. Už nikdy neuvidí rodiče, Anglii… zemře zde, daleko od nich na francouzské pláži.

Naposled vzhlédl směrem, kde tušil nepřítele. Naposled a přeci jen zadoufal, aby to už skončilo. Ta nesnesitelná bolest a pomalé umírání. Přál si ji, tu ránu z milosti, aby vše skončilo a svět se proměnil v tmu, aby se dostal tam, kam šli všichni mrtví. Peklo, nebe, Valhalla… bylo mu jedno kam, jen aby to už skončilo. Mohl by se vidět s Gregem, dědou, co kdysi také padl v této zemi… mohl by vidět všechny, kteří ho opustili… Jen jedna rána, přesně mířená, to by stačilo.

A oni mu vyhověli.

1 komentář:

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))