Ne jeden tragický osud. Ale dva. Dva mladí, zamilovaní lidé. Dvě děti. A tady s nimi končí naše cesta, zatímco obloha je temná, a přeci se začíná na východě projasňovat.
1943, Východní fronta
Stávají se z nás blázni a nedokážeme tomu zabránit. Jen rozstřílená země okolo nás. Zvuk zbraní a letadla nad hlavou. Jsem tu neuvěřitelně dlouho. Marná snaha počítat dny, týdny a měsíce. Čas plyne tak nějak okolo vás. Nevnímám ho. Nemá to smysl.
Dřív jsem nechtěl do armády, nechtěl jsem zabíjet a nechtěl držet v rukou zbraň. Ale zůstat na jednom místě, v místě, kde se to hemží zprávami o mrtvých Židech… nešlo to. Stačila k tomu jedna žádost. Žádost o přeložení na východní frontu.
Ale stejně nejsem mrtvý. Měl bych být. Kolik lidí prošlo okolo mě a kolik jich skončilo jen tak bezvládně ležet na zmrzlé ruské půdě. Stalinovy varhany tu hrají šílenou píseň. Tanky drtí vše pod sebou. A my jen pochodujeme, střílíme, zabíjíme a umíráme.
Ale ta stará dáma v černém plášti se mi nikdy nezjevila. Jako kdyby mě obcházela a čekala, kdy mě má vzít. Na vhodnější chvíli. Na chvíli, kdy budu víc trpět a kdy konečně zaplatím za své chyby. Vždyť udělal jsem jich tolik a nic to už nezachrání.
Blázním. Směju se. Sníh mi lpí na vlasech a uniformě, která je tak šíleně slabá. Třesu se zimou. A stejně neumírám. Proč umírají lidé, kteří si to nezaslouží? Ti, kteří jít nechtěli, mají doma rodiny, manželky a milenky? A proč přežíváme my, co jsme jen moc slabí na to, přiložit si zbraň ke spánku a zmáčknout spoušť?
Nikdo mi to nikdy nevysvětlil.
Ani po válce, když jsme se vrátili zpět. Prohráli jsme. Ale mně to bylo jedno. Města byla rozbořená, lidé mrtví… i můj otec, třebaže jsem z toho neměl takovou radost, jako bych měl kdysi.
Trvalo to dlouho, než jsem se odhodlal tam jít. Než jsem vkročil do té ulice, stanul před tím domem. A spatřil to, co jsem čekal.
Prázdný dům. Bez života a stále stejnou rozbitou výlohu. V prvním patře se ve větru pohupovala roztržená záclona.
Věděl jsem to. A stejně jsem brečel jako malý kluk, když jsem si to uvědomil.
Louis je mrtvý.
2013, Hannover
Mladý chlapec procházel světlými chodbami pečovatelského domu. Párkrát zatočil, a pak vyšel na terasu. Byla téměř prázdná. Až na vozík u zábradlí, ve kterém někdo seděl a pozoroval přitom slunce, které zacházelo za les v dálce. Třebaže na západě byla obloha zbarvena do oranžova, na opačné straně se temně rýsovaly bouřkové mraky.
Chlapec popošel dopředu a opatrně se přiblížil k vozíku.
"Dobrý den. Paní Baumová říkala, abych vás zavezl dovnitř." Pán se nejprve zmateně rozhlédl, pak ho spatřil. Přikývl.
"Když to říkala. Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se ho, zatímco jeli z terasy do domu.
"Louis, pane." Starý pán zavřel oči a pevně sevřel opěrky vozíku. Jako kdyby se mu vybavily všechny vzpomínky, tak staré a přitom jasné.
"To je hezké jméno." Hlas se mu chvěl, když projížděli do malého pokojíku a chlapec mu pomáhal na postel.
"Já vím. Rodiče mi ho dali po mém pradědečkovi. Vždycky říkali, že prababička Glorie mu ani nestačila říct o tom, že čeká jejich syna, Harryho. Zatkli ho a on pak zemřel v koncentračním táboře."
Starý pán se roztřásl. Ne, to ne. Ale když se pak na něj znovu podíval, spatřil to sám. Možná měl úplně jiné vlasy a byl o něco vyšší, ale ty oči. Naprosto stejné oči, které se na něj tolikrát usmívaly. Chlapec se ho marně ptal, co je mu. Proč se třese, proč se na něj dívá a proč mu tak pevně svírá ruku, jako kdyby ho už v životě nechtěl pustit.
Až konečně přišla ošetřovatelka a opatrně mu ruku sundala. Jako kdyby se stařík probudil. Probudil ze snu. Očima plných slz se zadíval na chlapce a třesoucím se hlasem promluvil. "Podobáš se mu."
Pak zavřel oči. Slyšel, jak ošetřovatelka odvádí chlapce a zaklaply za nimi dveře.
Nastalo ticho. Ničím nepřerušované. Slunce venku zapadalo a od východu se blížila bouřka, aby déšť skropil zemi. Tichý večer. Starý pán se pro sebe usmál. A pak vydechl naposledy.
proboha :') když ten kluk řekl jak se jmenuje, nekontrolovatelně jsem se rozbrečela, skoro jsem to nemohla dočíst do konce.. je to dokonalý, ikdyž šíleně smutný.. při pomyšlení, že se takový věci doopravdy děly se mi zvedá žaludek.. jak mohli být tak bezcitní.. jsi jediná, kdo mě takhle rozbrečel :) nádherně píšeš :) -M
OdpovědětVymazatPředem se omlouvám za ten šíleně dlouhý komentář. Ale je to pro mě forma terapie. Doufám, že když se z toho vypíšu, tak budu moci po chvíli zase začít jakž takž normálně fungovat, namísto toho zombie módu, ve kterém se momentálně nacházím..
OdpovědětVymazatOh.. páni.. já vůbec nevím jak začít..
Včera jsem se dostala k tomuto příběhu a přečetla ho se zatajeným dechem a nezadržitelným přívalem emocí. Tak neskutečně silných emocí! Že jsem nebyla schopná ani napsat komentář.
Celý zbytek dne jsem nebyla absolutně neschopná cokoli dělat a dokud jsem neusnula, tak jsem neměla v hlavě nic jiného. A jakmile jsem se druhý den ráno probudila, tak už se mé myšlenky zase točili jen okolo tohoto příběhu!
Tenhle příběh ve mně vyvolal ty nejsilnější emoce, které si pamatuju, že jsem kdy za svých téměř 23 let prožila!
Já nejsem z těch, kteří se snadno rozbrečí, ať už při sledování filmu, či čtení příběhů.
Ale i přes to občas narazím na nějaké dílo, které mě plakat donutí. Plakat ve smyslu, že mi ukápne jedna, dvě slzy.
Pak se tu našlo pár (rozhodně by se dali spočítat na prstech jedné ruky) filmů, při kterých jsem plakala hystericky s onou třesoucí se bradou, potížemi dýchat a otřesnou bolestí hlavy. Ale to bylo nic oproti tomu, co ve mně dokázala vyvolat tato povídka.
Žasnu, jak se ti podařilo těmi ve skutečnosti jen několika desítkami řádků, ve mně vyvolat tu smršť která nastala poté, co jsem to přečetla. Nic tak silného jsem opravdu ještě nezažila! Začalo to pár slzičkami, následně přešlo do hysterického pláče, ale pak přišlo něco nového, silnějšího.. Začala mi být zima a zároveň horko, bylo mi slabo, téměř se mi zatmívalo před očima.. zkrátka pocity velmi podobné tomu krátce před tím než omdlíte. Ale to nebylo všechno.. začaly mi ohromně až bolestivě brnět a třást se ruce až jsem do nich chytala křeč! Opravdu mě to vyděsilo! Měla jsem o sebe strach. Okamžitě jsem šla k zrcadlu a zkoušela test na mrtvici a když vyšel negativně, tak jsem přemýšlela o jiném nebezpečí. Celé to myslím naprosto vážně! Bez jakýchkoli hyperbol!
Přemýšlela jsem jak je možné, že takový stav ve mně dokázala vyvolat pouhá povídka. Ale stalo se!
Chci Ti tímto obrovsky poděkovat.
Tato povídka se mi zaryla velmi hluboko do duše.
Myslím/doufám, že máš před sebou velkou spisovatelskou budoucnost. Protože by byla opravdu ohromná škoda, kdyby svět přišel o takovou autorku!