Byli jsme děti - 7. díl

Olympiáda. Gestapo. Rok 1936. A všechno tohle dohromady.

1936, Berlín

Jako by se na nás snášely těžké bouřkové mraky a my čekali, kdy se objeví blesky a hromy a začne na nás padat déšť. Hitler zabral Porýní… Itálie zaútočila na Habeš… ve Španělsku se válčilo. Co bude dál? Netušil jsem a nechtěl jsem vědět. Byl jsem rád za to sladké nevědomí, kdy člověk netušil, co se stane. Co ho čeká.

Bylo to čím dál tím víc těžší. Víc omezení, víc nařízení. Byl jsem ztracen. Ztracen v lese plném hajlujících lidí. Připadal jsem si strašně, že jsem to tím vším Louisovi jen přitěžoval, jako kdyby toho sám neměl dost. Ale když jsem o tom něco řekl, přitáhl si mě do náruče a uchvátil má ústa v polibku, takže jsem několik dalších minut vůbec netušil, co jsem to vlastně chtěl říct.

Stále jsem dělal poslíčka. Časem se to ukázalo být docela riskantní zaměstnání, když se vedle mě vystřídaly tři osoby, které pravděpodobně padly za oběť tomu, že náhodou vyslechly něco, co neměly. Ale nebylo to jediná změna, přišla i jedna mnohem, mnohem větší. Když Gestapo dostalo nové vedení. Dříve, v době, kdy jsem nastoupil, otěže tohoto úřadu třímal Himmler. Malý fanatik s brýlemi, kterému se ve tváři nikdy nezračila jediná emoce. Jeho nástupce byl podobný, třebaže vzhledově se od sebe naprosto lišili. Vysoký, hubený, dokonalý prototyp árijské rasy s nebezpečnýma očima. Reinhard Heydrich. Ďábelské jméno pro ďábelského člověka. Když se na mě zadíval, měl jsem pocit, že on to ví. Že zná naše tajemství. Nešlo, abych se mu vyhýbal, ale k mé úlevě mě ignoroval. Malý nepodstatný poslíček. Nic víc.

Ne vše ale v ten rok bylo strašné. První dva srpnové týdny byly nádherné. Na tu chvíli se mraky protrhaly a vysvitlo slunce. Pořád tu byly, ale na okamžik jste je nemuseli vidět. Jen si užívat tepla slunečních paprsků. Olympiáda. Bylo to komické. Jako kdyby se celý Berlín na těch několik dní úplně změnil. Jen aby cizí lidé nevěděli, co jsme vlastně zač. Zklidnily se noviny, rozhlas už nevysílal do světa šílené řeči. Zmizely letáky z ulic. Jako kdyby všichni byli přátelé a vše bylo dokonalé.

Nebylo. Věděl jsem o tom. Na Gestapu bylo v těch dnech rušno, aby se náhodou někdo nedozvěděl něco o věcech, které nikdo nesměl vědět. Že jen pár desítek kilometrů od hlavního města se staví něco, kde mají umírat nevinní lidé…

Ale i tak jsem měl více času. Více času a více příležitostí, kdy jsem mohl za Louisem. On nesměl na olympiádu, nařízení se nezměnila… jen zůstala skryta. A tak jsem místo toho, abych s ostatními chodil po závodech a hajloval a pomlouval Američany kvůli těm jejich "opicím", chodil za ním. Ne že by ostražitost ohledně Židů polevila, ale v téhle situaci se tomu nevěnovala taková pozornost, a tak bylo snadné k němu proklouznout.

Proklouznout za ním a povalit ho na postel v temném pokoji, kam přes zatažené závěsy pronikalo minimum světla. Vychutnávat si jeho úsměv a jeho oči, kterými se na mě díval. Odhrnout mu pramen vlasů z čela a sundat košili, abych ho mohl škádlit drobnými polibky, kterými jsem mu pokrýval hruď. A pak postupovat níž, stáhnout mu kalhoty, na nic nemyslet a jen se nechat unášet něčím, co by se dalo nazvat instinktem. Škádlit jeho citlivá místa a na chvíli zapomenout. Na vše. Na všechno, co se děje venku. Za dveřmi, na ulici, v celém tohle proklatém městě a zemi. Pak ho jen obejmout a poslouchat jeho dech.

Byl srpen 1936, poslední měsíc, kdy jsem byl skutečně šťastný. A bylo to taky poprvé, kdy ve tmě a tichosti Louis řekla ta dva slova, při níž se mi zastavilo srdce. "Miluji tě."

Poprvé. A naposledy.