Byli jsme děti - 2. díl

Přesuneme se dál, o další tři roky. Kdy se blíží bouřka, ale je ještě daleko...

1930, Berlín

Člověk by nevěřil, jak rychle mohou uběhnout tři roky zvlášť, když si je užívá. Byly to nádherné časy, i když pravdou zůstává, že už asi rok po našem seznámení se začínalo zdát, že věci se zas zhoršují. Ale když je vám třináct, nezajímá vás to. Nemusíte se o to starat a řeči starších posloucháte jen proto, abyste je druhým uchem vypustili ven.

Do té doby, než se to začne týkat i vás.

Dalo se to čekat a každý, kdo by jen nelítal venku se svým nejlepším přítelem, by si toho možná i všiml. Jenže já ne. Už hodně dlouhou dobu jsem pořádně nevnímal nic z toho, co můj otec doma povídal. Proč taky? Všechno to byly jen nadávky a věci, které se mi zdály naprosto divné, nepřirozené. Měl jsem to čekat, že jednoho dne přijde můj otec domů s tím, že přišel o práci.

Nečekal jsem to. I když to bylo vcelku logické. Bývalý voják, který tu práci špatně sháněl již dříve a dostal ji jen zázrakem, to dvakrát dobré nebylo.

A tak nastalo peklo.

Jestliže jsem někdy dřív řekl, že jeho řeči byly hrozné, teď to bylo ještě horší. U nás doma se střídali různí lidé. Nikoho z nich jsem předtím ani neviděl, ale jedno měli všechno společné - stejné smýšlení jako měl můj otec. A já musel přikyvovat, chovat se jako vzorný hoch. Otravovalo mě to. V té době vznikla má maska. Maska, kterou jsem nosil a zase odkládal. Postupně se z toho stal zvyk, že jsem nad tím téměř nemusel přemýšlet. Jednoduchý reflex.

Ani Louis to v té době neměl jednoduché, i když v některých věcech na tom byl lépe než já. Jeho otec měl malý obchůdek a on si ho dokázal udržet i v těchto časech, ale… dřív byl můj otec jedním z mála, kdo vedl ty řeči o židech.

Jenže jak plynul čas, člověk je slyšel stále víc a víc z různých úst, často i z těch, u kterých je naprosto nečekal.

Ale stále jsme byli mladí a nějak přehlíželi to, že se doba mění. Louis navíc byl ve věku, kdy většina lidí prožívá první lásku. A on nebyl výjimkou.

"Harry, tohle je Glorie," představil mi ji tenkrát. Byla to hezká dívka, patnáctiletá s dlouhými hnědými vlasy, které se jí vlnily do poloviny zad. Nebyla moc vysoká, zato se ale krásně usmívala, tak nějak mateřsky. Dodnes nevím, co se s ní stalo.

S Louisem si ale rozuměla, byli moc hezký pár. Pravda, já tak trochu žárlil, ale nemohu to přičítat ničemu jinému než tomu, že jsem záviděl. Já na chození s někým byl přeci jen ještě mladý, i když v dnešním světě se to tak nezdá. Kdysi ano. A najednou váš přítel měl i někoho jiného a vy jste se ocitli téměř sami.

Když pak jednoho dne ke mně Louis přišel s tím, že něco není ono, málem jsem skákal radostí do vzduchu. Až pak jsem si uvědomil, co to vlastně znamená.
"Jak to myslíš, že to… není ono?"
"Nevím, je to prostě takové… jako když jedeš na kole, které ti úplně nesedí. Je to sice krásná projížďka, ale cítíš, že něco je špatně."

Tehdy jsem to nechápal, až později jsem přišel na to, v čem vlastně byla chyba. Možná pak bylo pozdě a my přišli o pár společných let. Jenže je pozdě říkat kdyby, když se to již stalo, a vy víte, že nic vrátit zpět nemůžete.
Byl to těžký rok, ale v porovnání s těmi, co následovaly, ten nejlepší. Byli jsme stale mladí, stále děti. To se změnilo až později, kdy jsme měli pocit, že se celý svět spikl proti vám a vrhl vás k nohám osudu, ať si s vámi dělá, co chce.
Když se tak koukáte zpátky a přemýšlíte, proč to tak bylo a proč jste to dělali… každý děláme chyby. A často ji děláme jen tím, že neděláme vůbec nic.